Binokl na očích,v ruce hůl
Jojo. Čas ten pádí jak kůň bláznivej. A my měli tu čest, že naše vynikající kolegyňka ( jojo, fušuju do Poetiky Štepána Šafránka z Básníků), šansoniérka, herečka, kamarádka a především skvělý člověk Ivanka Plíhalová se rozhodla, že své výroční narozeniny oslaví u nás v Buranu. Úplne nás to dojalo. Dyť to mohla oslavit třeba i v olomouckým rozhlase či kde to vlastně pracuje. Ale kdepak, ona u nás. Tak se nachystala oslava. Jakože hafo jídla, designovalo se (třeba Jarčoch udělal z nakrájených znojemských okurek ornament, který se podobal nápadně tomu, co říkal můj táta, že jako kluci malovali na vrata. (Jelikož jsem hlava praktická, dřív sem si myslel, že to byla klika či fotobuňka, aby klucí ulehčili sedlákům práci - ale Jarčoch to sestavil do úplne jiného tvaru než klika. Ledaže by znal kliku, co vypadá jako vagína)).A taky spousta pití bylo. Joooo, to bylo. A moc dětí bylo. Všude pobíhaly, švitorily, tloukly do piána, honily, což mi dělalo jako bejvalému učitelovi ve výslužbě obrovsky dobře a celé to měl na starost Pavel Novák, který spíš než autoritou oplýval běháním a nezměrnou aktivitou, což děti ocenily, ale Pavel svůj fyzický fond zjevně přecenil a hned jak si to tělo uvědomilo, že dělalo něco nestandartně, tak za 14 dní Pavel ulehl s vážnou chorobou. Rozuměj, Pavel i z křeče v noze dělá nejnákladnější scénu z Renčovy Sanitky a každé kýchnutí mu dává možnost důstojně se s námi rozloučit a překontrolovat si naše aktuální adresy, kam pak poslat parte.
Ivanka dostala ke svým (nemá se jmenovat, neb si dámy mohly urazit, tak jakože starej lichotník řeknu) k 60. narozeninám taky nějaké dárky, ale vyjmenovávat je nebudu, ale rád bych jen vypíchnul nádherně vkusnou důchodcovskou hůl. Pak se rozezvučila kapela Matěje Plíhala, ale neslyšeli sme jen Cukrářskou bosanovu, jak by si leckdo dle příjmení po slavném otci myslel, ale hitovky dle vlastního výběru, a i na přání publika. My zapěli píseň z vlastního repertoáru, kterou jsme kdysi složili při jedné z dobrodružných výprav do Ikei a to Já bych šu...al cizí děvče, což ocenili zejména starší příbuzní paní Plíhalové, Šotek vycejtil příležitost, že by se mohl pro jednou vymanit ze škatulky toho, co chodí po večerech na dozory představení, občas řekne: to autorrr myslel, že to máš říct jako rychlejc, ale i pomalu by to mohlo něco hodit a láme si po večerech hlavu nad tím, zda polské slovo matka přeložit jako mamka nebo striktně matka a proto vyšvihl nádherný blues, narozeninový blues přímo pro Plíhalku, což ji dojalo, což tak nějak k narozeninám patří.
A aby toho slzavýho údolí nebylo málo, tak další pořádnou vrásu v něm vyrylo oznámení Báry, toho času ještě Jelenové, že se bude vdávat za svého přítele Huga kterej tomu přizvukoval, neb česky ještě tolik tenhle nealbínský portugalský klučina nemluví. Ale rozumí, což často nedojde doktoru Riegrovi, když v jeho přítomnosti nemístně česky fórkuje.
No a pak už to tak příjemně dojíždělo, tančilo se, pělo, jedlo, pilo a pak už stará zavolala klucí domů, já se zvedl, Tlapák rebelsky zůstal, takže na zbytek akce se musíte zeptat jeho či Miry Ondry. Či kterej číman tam zvostal. A co s tím vápnem, pane Werichu?