Hastrmane tatrmane melou
Pomalu se blíží konec května(než jsem to celý dopsal,už je tu červen), tedy čas, kdy se krátí divadelní sezóna a kvete řepka olejka, a to je tedy čas nejkrásnějších zájezdů. Tedy alespoň nás milovníků výletového, pohodového trávení volného času bez zbytečného kvaltování, bez hysterickéhou troubení, front v sámoškách, pedantských píchaček a poštovních schránek na rohu ulice. A přesně jeden takový zájezd si pro nás víkend okolo 20. května připravil. Ovšem cesta k němu nebyla jednoduchá.
Den předtím totiž po delším čase zavítale na Kounicovu Amazonie. A to znamená vytrhnout z letargie a zahrádek Václava Hanzla, urvat od modlitební knížky a recepisu na strouhánkové víno Lukáše Riegera a postavit patrně naší největší scénu. Takže jsou to kvalty, jsou to kvalty. Ale když to děláte s láskou a medvědí silou Petra Pumly Tlustého, tak nejni co řešit. Měli jsme obavu, jestli vůbec dorazí nějaké to osazenstvo do hlediště, hleděti co se jeví na jevišti, neb bylo semifinále hokeje, finále Ligy mistrů, Muzejní noc, sobota, hezky,zahrádky. Takže jsme se celkem divili, kolik lidí si našlo cestu divěti se a dívati se v divadle.
A Jiří Š. Hájek a Zetel už před představením vyrazili s Panem Bílým (dodávkou) do Volyně. Odvézt a postavit tam Obraz. Jelikož my ostatní jsme měli jet až po Amazonii, tak jsem se Jerky, jakožto Jihočecha zeptal na cestu, kudy to bude nejkračejc. A Jerka nezklamal: "No Volyně, Volyně. To vím velice přesně. To jedeš na dálnici,frčíš, frčíš a sjedešeš u toho, u Hodonína." Takže kudy do jižních Čech bylo na bíledni.
My ostatní, tedy rozuměj a chápej a logicky vyvozuj Pavel, Jarčoch a já jsem po sklizení Amazonie a Jarčochově drastickém odlíčení z černého indiána (nadhodím indicie jako peroxid, hašení vápna a škrabka na zamrzlá okénka do minus 20) jsme nasedli do legendárního bývalého taxíku Vento právě onoho Petra Jarčevského, odklidili 400 klaunských nosů (a to nepřeháním), které měl po celém automobilu (zřejmě pro případ, že by potkal ve stejnou dobu na cestách 400 nemocných dětí a stejně početné procesí zdravotních klaunů) a tradá na zájezd.
Cestou nás hřáli hity. Jelikož doby, kdy měl Jarčoch v autě kazetový přehrávač a tři nepřekonatelné kazety (Felix Holzman, Janek Ledecký a Franta Ringo Čech Hrrrr na ně) jsou dávno pryč a kazety vytahané jak (teď se nabízí jeden termín ze Sama doma a dílu o laktační psychóze)..., tak jsme si musili vystačit s radiem Blaník. Ale ten hrál perfektně a my se ani nenadáli a čtyři hodinky nám utekly jako voda a ejhle, už sme ve Volyni. A ani sem se nestihl odpoutat ze kšírů a už Jarčoch měl v autě naloženou mladou lolitku, která nás nanavigovala k ubytovně. Tam jsme se posléze setkali s Jirkou a Zetelm, kteří už byli z veselejších. A tady začalo spousta zajímavostí. Při pití předspaňových lahváčů nám na tomto internátu předčítal taťka Zetel ubytovací řád, který nám například zakazoval prát si spodní prádlo či chodit v umělohmotné obuvy, což jsme samozřejmě nedělali a pak jsme našli zajímavou úlohu a to vyrýsovat kružnici připsanou. A tak jsme za pomoci různých vzorečků, pomůcek a planých záblesků pamětí na Pythágoriády řešili o půl čtvrté polohy vztahy kružnice a trojúhelníků (řešili jsme teda všichni kromě Pavla, kterej spíš přemejšlel, jak zajímavě otevřít lahváče s použitím patrové postele a vůbec si myslím, že ho matematika netankuje, takže ho asi z buranu vyloučíme) a taky sme ji zdárně vyřešili.
Pak sme si lehli a soudě podle Pavlovi ranní dlouhé řečí, že on po někom nic taky nechce, tak proč někdo chce něco po něm, sme spali asi půl hodiny ajeli jsme odehrát představení Obraz. Vše bylo připraveno, Zetel objednal v divadelním bufíku fantastickou tučnou snídani, my se převlíkli, já v 9:58 tu snídani s chutí vyblil a mohli sme opět roznášet radost mezi festivalovou populaci.
Pak už cesta zpět, nádherně romantický oběd v samoobslužné jídelně na břehu rybníka, kde Jerka svou tělesnou symfonií překonal všechny představy spolustrávníků, co je ještě při slunné neděli může potkat a tradá do Brna. Na benzínce sme potkali taky divadelní zájezd, teda konkrétně Péťu Nárožnýho, Simonku Stašovou, ale nebyli zjevně tak dobře naladěni, jak my a taky my je nepoznali, kdežto oni nás ano. Ale nemohli sme se tím zalamovat, neb už nás doma kromě žen, přítelkyň, uvaděček a jiných čekala provozní porada, takže to byl tak trochu frmol.