Nehledej v prutu chyby, když netaháš z řeky ryby
Mám svůj blog. Myslím, že bylo na čase, neb je nesmírně zajímavé, když se dozvíte i něco z technických, kutilských a zákulisních drbů divadla. Ne divadla jako takovýho, ale toho Vašeho, Buranteatru. V tomto blogu nenajdete žádné odborné názory a teatrologické termíny (jak třeba u otce Šotkovského), neb jsem jen tupej technik (a jak mi říká citlivě Isteník Rumunskej nebo Bulharskej. Nevím přesně jak, neb jsem Rumunskej a tyhle dva státy se mi pletou. Ale je to tím, že s každým odneseným praktikáblem se mi z hlavy vykouří dvě cizí slova). A jelikož jsem v divadle každý hrací den, což nejni ani Hvězdnej, rozuměj Isteník, tak zde budete mít ucelený přehled o dění v Buranteatru. A vlastně skoro každej den. Čili zde je stručný přehled toho, proč nečíst ostatní blogy,
Šotkův blog: stačí si přečíst slovních cizích slov. Pro normálního člověka an sich srozumitelné asi jako pro pivaře současná chuť a receptura Gambrinusu.
Isťův blog: Sebestředně zaměřený blog soustřeďující se na to, aby Hvězdnej měl ještě širší okruh fanynek (kdo tam cítí lehkou závist, tak si hned nemusí myslet, že je Nostradamus, že mu jednou něco vyšlo),
Novákův blog: V podstatě by byl fajn, kdyby Pavlík měl čas a mohl psát. Ale copak to jde, když má občanské zaměstnání (v podstatě je jediný buran, co chodí pravidelně na osm hodin do práce. Pravidelně. Jakože každý ráno ve stejnou hodinu vstane, oblíkne se a druhej den to samý. A třetí den taky), je nejvytíženější zrzherec na Kounicově a je blázen do rekvizit a před každým špílem klade hromádky všelijakých šátečků, košíčků, flintiček, zvonečků na rozličná místa po divadle, aby se je ostatní herci po slepu mohli během divadelní tmy vzít? Je to takový divadelní Braille. A navíc, k tomuto všemu je to buranská hospodyňka. A to tak pečlivá, že se jí dostalo přízviska mamka Tlustá. Takže pokaždé vchází do divadla s igelitkama v rukou- kde má spotřební rekvizity, rozuměj argotově spotřebky- se skroušeným výrázem a slovy vycházející z rtů vykrojených pod jemným strništěm: „Takže ruce vytahaný za celej den až ke kolenům, nechala sem tam v krámě čtyři stovky a nic nenesu. No blbinec.“ A nejradši mám takový špíly, kde nehraje moc lidí, je třebas neděle, v šatně voní káva, z křesla se ozývá slastné Riegrovo pochrupkávání (je spokojen, neb ten den rozstřílel v onlinové hře 9letého klučinu) a voní čerstvě vyprané kostými.Do toho stojí Pavel – mamka Tlustá – u žehlícího prkna, zkušeně nasliní prst a cvrnkne do žehličky zažehlo-li se dost železo nebo nezažehlo-li se dost železo a jme se žehlit. S úsměvem a grácií. A když eště hledám baťoh a zeptám se, zda-li ho někdo neviděl, tak mi s bohorovným (ani toto vyznamově poměrně diskutabilní slovo riegra nevzbudí) klidem odpoví: A kdepak jsi ho měl naposledy? A to už se člověk opravdu cítí jako doma, v nedělí odpoledne, když byl malý kluk a z tlampače zpíval Gott: když jsem já byl tenkrát kluk.
Takže závěr tohoto rozjímání je, že Pavlův blog by se snad i dal číst, ale je to kluk tak zaneprázdněná, že se k sepsání svejch mouder ani moc nedostane. A že má moudra. Zrovinka v úterý se hrál Antoní Huvar, my sklízeli scénu, Pavel si sbíral ty svoje šátečky, hrníčky a obuštičky, najednou všeho nechal, upustil svícínek tam kde byl a rychlým, problémovým krokem k nám došel s otázkou: To je sice hezký, že my víme, že ten poštovský panáček jel do Rokycan, ale vodkud von to jel, ha?
Na to sme nenalezli odpověď, neb sme měli málo indícii (ano, sme generace odchovaná otcem Fura (to je nesklonné)) a radči sme louskali problém, proč všechny názvy prstů maj smysl,až na ten spropadenej palec. To nevíme a budeme mu do vyřešení kauzy říkat vratiprst.
A dnes taky jedeme na zájezd do Vizovic. Opět s Huvarem. A to já se těším moc.Fakt moc. Neb jedou jen kluci (neb holky do divadla nepatří) a jede se Autem a jede Bob Racek, takže bude cukrárna a pišingr.
Tady je potřeba udělat vsuvku, že já rezolutně odmítám říkat dodávce Pan Bílý, protože mi to přijde uchylný, a když už se teda neujal můj název Rozjezd (jakože by bylo hezký říkat jeli jsme Rozjezdem), tak at se mu říká prostě Auto. Neb první věci, kočky, psy, děti nejni třeba pojmenovávat. Je to prostě Televize, Kočka, Pes, Dítě. A ví se, co se myslí. Neb je to v domácnosti jen jednou.
Tak. Tady se jasně ukázalo, že nejsem schopnej se udržet u tématu, neb sem Vás, hned po tom, co pohaním blogy mých kamarádů, chtěl provést virtuálně po divadle před špílem, abyste měli možnost vidět, jak mi to v tej divadelní kuchyni vaříme, a poutavě, s poučením (neb jsem pedagog v.v.) vám o tom pobesedovat, ale nezdařilo se mi to. Ale alespoň bude o čem psát příště. A o Vizovivcích. A možná vytáhnu časem nějaké krácené úryvky z kroniky ze začátků toho sdružení, těch bláznů z povolání.
Jo a Bernie má narozky. Tak přejte. U nás se většinou gratuluje citlivým Tak hapy pyčo.
