Nedali mi blog, nedostal jsem blok, popadl jsme blok
aneb ješte jedno vohlídnutí za naší pivní dovolenou
Bejvávaly v mém životě chvíle, doby, epochy (a Epochy, ale ty jsem svázal a dal je Zetelovi k narozeninám), kdy jsem bejval kronikářem. Toto řemeslo se u nás dědí z dědy Antonína na vnuka Petra. Jenomže tyhle doby jsou asi 12 000 piv zpátky, takže ze systematika, chronologicky shromažďující data, sem se stal spíše kronikářem typu ementál, kterej si vybaví a zkusí zaznamenat ony legendární díry v sýru, které se udály. Jo, a metaforicky sem hodně silnej.
Začnu ale začátkem, neb ten mi uvízl a je taky blbý začínat větou: A už tam nezbyl ani jeden. Čiliže asi čtvrthodinku po domluveném času srazu jsme se začali trousit ve Starobrněnském pivovaře. Kdo mě překvapil, že stál v našem pivním kroužku, byl herec Zdeněk Junák. Prvně jsem chvilku marně hledal někoho od Moskalyku, ale pak jsem se dozvěděl na nenápadné drcnutí a pokyv hlavou, že Zdeněk (ano já ho hned objal, zalomil palec a řekl po moravsku Tož vitaj) jede s námi. Což, abych se netvářil jako milovník napínavých příběhů a skrývač point, bylo moc dobře. A kdo se tam eště z nestandardních lidí objevil, byl Kubíček Uličníků. Jestli bylo dobře, že i tento vlasáč jel, to už nechám na laskavém čtenáři samotném. Čili jsme ochutnali prvních pár kousků a rozloučili se a nechali se vyfotit od posledních ladovských výčepních, jež už jsme na své cestě poté nepotkali. Skutečně, v tomdle je brněnský pivovar nepřekonatelný. Jinak se ale dá překonat v ledasčem. Za deštivého počasí, neb nebe plakalo, že přichází o pár relativně zdravích mladíků chodících pod ním, sme se vydali tramvají na vlakové nádraží. Tam už samozřejmě Ulda začal balit nějakou slečnu. Ale jak přesně, to vám neřeknu, to musí poinformovat Isťa, neb ho zná dýl. Já mu vůbec nerozuměl. A to celou dovolenou. Takže ho budu citovat minimálně. Jediný, kdo nejel tramvají, ale na specifickém kole se spoustou gafy, byl Jaromír. Ale ten nás jel jen doprovodit na peron. Kopli jsme tam pár hltů tulamorky a mohli sme vyrazit vlakem. A začali hody, vytáhly se různý bábovky, sekaný, pomazánky, bůčky, lahváče, slivovice a tak, a všecky tyto dobroty se nám nosily pod nos z vedlejšího kupé. Je zvláštní, že z našeho kupé se neneslo nic. Což je zvláštní, když přihlédnu k faktu, že sem jel s Ádéčkem a Tlapákem. Jo vlastně neslo. Doktor Rieger s fanfaronskym výrazem vytáhne z karimatky zelenou. A když se mu polovina členů výpravy vytlemila, tak se zamračil, takovej ten provinilej, přemýšlivej výraz udělal a pravil: Já věděl, že sem měl koupit vaječňák. A to už se mu vysmál i průvodčí na nástupišti v Zaječí. Kde sme mimochodem zapofilozovali, je-li to podstatné jméno či sloveso. Tlapák to nepochopil. A pak sem šel podívat po vagónu a koho to nevidim . Třeba Zindulku. Ale koho jsem viděl byl pes a jeho Bob Racek. Zjevně jeli odněkud, kde se popíjelo. Drobet. A všici sme se na něj šli podívat. A byla to první ze zajímavých osobností, které jsme na svých potulkách potkali. Jedinej, koho sme snad neviděli, byl Karel Čáslavskej. A to zřejmě proto, že počítal voraře u Krumlova.
Vystoupili sme v nějakým městě, čítám, že to byl Hodonín a šli do minipivovaru Kunc. Nebudu popisovat, jak chutnalo pivo a tak, na to budou vydány speciální tabulky, vše se měřilo v jednotkách z kategorie SI a hodnoty byly od 1 do 8. Aby se nám to nepletlo s desítkou. Zde se k nám na chvíli připletl ke stolu Stano Slovák, takže v tu chvíli bylo herců Městského divadla, jak my říkáme vod Mrštnejch, málem u stolu víc než Buranů. Za zajímavost téhle hospody bylo to, že záchody byly tak rozlehlé, že by se tam vešlo celé studio Pošty pro tebe i s odsuvnou stěnou. A Lukáš Riegrů předvedl první ze svých spánků alá na Ježíška. A pak už hlavní a jediný logistik výpravy Jenda Šotků, který překvapil větou, že dítě, co se jim narodí, dle vyjádření lékaře nebude žádnej drobeček, zavelel směr odchod, čili jsme zvedli batožiny, probudili ospalejší a šli na autobus. A kterej autobusák by takovouhle partičku nevzal, že jo. To by prohloupil. A pádili sme dle Jendových pokynů do Ratíškovic. Zde sme nalezli milou restauraci Na mlýně. A semleli sme, co se dalo. A potěšili sme místního Vietnamce, neb sme si koupili nezbytné pokrývky hlavy, rozuměj klobouky. Čítám, že tento bezva krámek objevil tramp Rieger. Ale mě obchodník neevropského původu krapet natáhl, neb klobouk s cedulkou 71 (a to není velikost hlavy, nejsem Zetel) prodal za kilo. No ale což, úpal jsem nedostal, takže, jak se říkalo v devadesátých letech, pohoda džez. A myslím, že to byl opět nepřekonatelný logistik Jenda s Mirou Ondrou, kdo na baru domluvili fantastické ubytování na místním fotbalovém hřišti pod stanem s lavičkami od hasičské zábavy. Kam sme se poté i přesunuli. A dva nebojácní se ještě přesunuli poznat ratíškovický underground. A tam nás s mirou našel i Uli. A trošku sme poklábosili a pak se svalili na ratíškovický pažit, který pamatuje nejednu fotbalovou parádu z dob Klapzubáků a za mírňoučkého chrupkání se 11 atletů prosnilo do dalšího dne.
Ten začal nezvykle brzy. A to nejen na dovolenkové poměry. Protože většina zúčastněných kolem šesté ranní do práce nevstává a spíš je najdete v tuto hodinu ještě vzhůru než už. A to proto, že místní lidé začli na hřišti dělat miliardu věcí, které se nedělelají ani na Anfield Road před finále FA Cupu, jen aby nás vyštvali. Asi. Spíš ne, ale vysvětlujte to rozespalému. Mira Ondra se snažil pracovníky ignorovat co možná nejdéle a dělal, že má šábes a je mu to egal. Ale i jemu nakonec ruply nervy, což se u něj pozná o něco rychlejším zamrkáním než obvykle a my se sbaleni mohli přesunout do místního koloniálu nakoupit si snídani. A tu zkonzumovat na zahrádce místní restaurace, pochopičitelně stále ještě zavřené. Je zvláštní a hodno sociologického průzkumu, že pokud je někde 10 nedospalejech a tudíž nevraživých borečků a Tlapák (kterýho nechtěj pouštět ani na prohlídky hradů, aby jim to tam nerozflákal), tak si nikdo nedovolí říct:Pánové promiňte, zdehle je nemožno seděti s vlastními potravinami, to je soukromý majetek.
A my se přesunuli do Bzence. Nějak. To už Pavlík Nováků začínal posmrkávat více než je zdrávo (z čehož mi logicky vychází, že nemoc je víc než zdraví) a bylo jasno, že ten kluk trpí skoro tak, jak když něco v divadle posere. To není vulgarismus, u Pavla je to terminus technicus. Ale pořád svoji roli, abychom se přepočítávali a on to odstartovával , zvládal na výbornou. A díky tomuto přepočítávání se sme se nikde neztratili, nikde sme nenechali spícího Lukáše, fotícího se Zdeňka či čtoucího Šotka. Dobrý systém. Ve Bzenci jsme ale přesto byli furt ohromně brzy. Takže se půjdeme podívat na kostel. Ale dopadlo to tak, že jsme kolem něj rozeskládali karimatky a udělali něco, co připomínalo legendární stanová městečka u Karlových Varů. A pobucali sme. A pak sme se vydali najít Kněžehorský pivovar. Rozuměj Pivovar pod Kněží horou. Došli sme, snad po dvou kilometrech, (nejdelší tůra naší dovolené) k onomu místu, do oné uličky a v zástavě rodinných domků hledali pivovar. Což bylo obzvlášť těžké, neb pivovar byl taktéž rodinný domek. Ale naštěstí jelo kolem dodávkové auto s logem piva, tak sme se ho optali a dostlali odpověď, že sládek odjel do Brodu. Čímž se to celé uzavřelo. Jenom Lukáš musel učiniti velkou potřebu a vydal se směrem do přírody. My si zatím šli sednout před obchod, kde byla obrovsky zpocená paní, zpocenější než Isťa když hrával Karla Maxe v 30 stupňových vedrech a nakoupili zásoby. A já si koupil jen tak pro strejčka Forotu lahváče značky Primus. A tento moment si milý čtenáři laskavě zapamatuj, neb toto pivo sehrálo na dovolené ještě významnou roli. A čekali sme na Lukáše. A ten nešel. Hrozně dlouho. A to už jsme měli strach, protože jak může normální člověk vědět, co udělá katolík, jezuita, na Kněží hoře? A nakonec přeci jen přišel, my nasedli do MHD či něčeho takového, co nezavíralo ani dveře a jeli ku nádraži. Neb pěšky tak dlouho trasu už bysme nedošli. A šli do hospůdky Lokálka. Což bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení celého zájezdu. (Krom toho, že Zetel je i schopnej neucpat tobogán, ale to předbíhám). Zde jsme spojili jediné dvě předhospůdkové lavičky v jeden báječný stůl zábavy a lidového folkloru (pro truhláře upozorňuji, že sme z laviček vyrobili stůl, pozoruhodné). Vynikající držkovka, vynikajicí, a zde kladu důraz na první i druhou slabiku, pivo a báječná obsluha, která nám podávala vše potřebné z okénka. A to s větami typu: To je pořádná jebačka do držky (když se neslo jídlo), necuckuj mi to pivo (na mě, na MĚ, NA MĚ, NA MĚ,když se jí zdálo, že se s pitím piva loudám) a když se někdo znelíbil, což nebyl náš případ, tak bzenečtí o něm tvrdí, že je Šulin jak Rampa. Dobrotivý lidé se zastavovali na kus řeči, děvčata co sme je ráno potkali v buse jedouc na praxi si přisedla (fakt sem byl zábavnej, tak se jim nedivím), ke Zdeňkovi Junákovi vozili mimina až batolata z celé vesnice, aby se s nimi vyfotil, Tlapák nikoho nebil, takže byla pohoda náramná, řekl bych až Poláčkovsko-menzelovská. Ale v tom už nás Jeník vybízel k dopití posledních dvou piv, co měl každý před sebou, mi poslechli, vyplnili hodnotící pivní průkazy, nechali sme Pavla si naposledy ve Bzenci kýchnout a frčeli dál. A to už nás lokálka Povídalka vezla ku Uherskému Brodu. Zajímavý bylo, že když se přiřítila jakákoliv lokomotiva, tak Uli ji báječně zařadil, popsal a technicky okótoval, takže sme věděli, čím jedeme. Teda Isťa nebo Zetel mi to říkali, že o tom mluví, neboť já mu nerozuměl. A cestou jsme potkali pana režiséřa Pitínského. Zkušenější divadelní matadoři prohlašovali, že sme potkali Píťu, ale já zůstanu u tradičního oslovování. (Už jen z toho důvodu, že v naší partě sem chtěl bejt vždycky Píďa já).A ten v Brodě vyběhl ven z vlaku a daroval nám petku s pivním svatebním speciálem. S jeho typickým hurónským řevem, že když teda jedem po těch minipivovárech.
Co napsat k Brodu. No takhle. Bylo to poměrně daleko, třeba deset minut chůze, pivo v restauraci Balkán poměrně hnusné a místnost, zasedačka poměrně neútulná. Ještěže jsem mohl bouchnout vepřáka. A asi na dvě hodiny jsme jim definitivně vyblokovali toalety .A tradá do Zlína. Tam sem se moc těšil. Ale spíš tak nějak pocitově, než že bych přesně věděl proč. Ve Zlíně jsme se ubytovali v tělocvičně místního divadla, za což ředitelskýmu obrovskej dík, klobouk dolu a palec nahoru. A že půjdem na toho místního Ševce. Jenže. Ouha. Ona hospůdka byla zrovinka v rekonstrukci. Což byla škoda, ale ne na dlouho, protože jsme se usadili v plzeňském dvoře. A to byl báječnej večer. Zdeněk mastil jednu příhoda za druhou (doslova mě rozsekala ta o záskoku v jednom nejmenovaném brněnském divadle na Maliňáku, při které padla dnes už legendární věta: Vidim že dřeš, nebudu tě rušit), pivo nám nosily nádherné, ale opravdu nádherné servírky, jedna byla ztělesněním lolitkovského Mount Everestu ( a jsou v našem soubory i lidé, kterým se lolitky i dost líbí) a Zetel pronesl fantastickou objednávku. Všichni si totiž objednávali s rádobyvtipnými komentáři. A Zetel to chtěl předvést, že to jde i bez těch prupovídek z jeho strany a tak servírce povídá: Plzeň. A bez keců. Pak sme odtáhli lajnovat, pro ty nepřítele intelektuální zábavy jen připomínám, že se jedná o klasickou hru Jméno, město, akorát že s jinýma kategoriemi. A to s úsměvnýma. Různý hlášky a bonmoty si nepamatuju, od toho jsou jiní. Já jen řeknu, že došlo ke změně na pozici vítěze, neb nevyhrál Zetel nebo já, jak bejvávalo dlouhoročně zvykem,ale Isťa. Že by humoristicky konečně dozrál? Poté sme šli ještě na jedno stabilizační do baru 7 hříchů a šlo se na kutě. Teda, téměř všici, až na Miru a Tlapáka. Ti měli slinu, vrátili se za svítání. A udělali obrovsky zajímavej průzkum, že totiž obešli všechny a vyfotili, v jakých polohách kdo spí. Takhle. V přehřátý tělocvičně to nebyl hezkej pohled. A Zetel se ráno svěřil, jaká je to rachota, když spí na břiše, a musí vyvažovat, aby se z toho břicha nepřevážil.
Čímž jsem se dostal k dalšímu dni. Tuším, že je třetí v pořadí. A klasické ranní vstávání v pořadí Zdeněček, Rieger, pak Isťa a Šoteček, pak dvě hodiny nikdo nic a pak už i Mira byl vzhůru. Má to výhodu, že Jenda držel kasu a obhospodařil snídani a donesl nám ji do foyer divadla. To byste nevěřili, kolik se dá na jednom stole shromáždit kefírů a kolik jich je příchutí. Samozřejmě doktor Rieger hned začal experimentovat se zelenou, která neubývala tak, jak si představoval, takže ji používal místo Listerinu a ušteřil za pastu, a jal se vyrábět různé koktejly, které byly pekelně hnusné. Ale je to vědec. Výzkumník. A taky je zajímavý, jak se začaly pomalu vytrácet sociální a morální návyky. (Teda, někdo je neměl ani před dovolenou. Jo Tlapy, píšu furt o tobě. Přijdeš mi tak nějak nejsnažší terč.) ta paní vrátná, co seděla na vrátnici, čiliže si vybrala pracoviště adekvátní její pozici, nemá šanci slyšet tolik sprostých slov jako onoho rána, ani kdyby po zbytek života žila v Bronxu a měla nastavenej překladač na režim Bez omezení. Ale zas ji může těšit, že se dozvěděla historku o tom, jak Horst Fuchs ke svému bohatství přišel a koho všeho vojel. Zdeněk ho tak nějak zná osobně. A já mám od něj škrábátko na brambory. Od Horsta. A pak jsme vyrazili na autobus. A zde se s námi musel rozloučit mladý chlapec Pavel, který ač se zuřivě bránil své nemoci a statečně ji vzdoroval jak Skotsko Anglii, přeci jenom ho přemohla, on si kýchl a nemohl pokračovat dál. A to ani naše citlivé přemlouvání: Kriplíku zůstaň ho nepřesvědčilo a musel expedici ukončit. Jestli žije, netuším. Já se s odpadlíkama nebavím (reno rines je vyjímka). A tak jsme nasedli do busu a jelo se. Při téhle cestě měl hlavní slovo Lukáš Riegrů, neb on je přeci jenom po ránu aktivnější než večer. Nejenže svatební pivo speciál od Píti dával s jezuitskou štědrostí nezletilým, a i ti to museli zapít matonkou, jakej to byl zteplalej kentus, ale hlavně se na jednom náměstí, krz které sme projížděli, pekelně rozčílil: To je zase nudný město. To je votřes. Třeba u toho morovýho sloupu. Tam je zasejk svatej Nepomuckej, svatej Florián, podle vyčihující bonetky ten vzadu bude Vojtěch a dle řasení ročetky ten čtvrtej do party bude Kryštof. Tak nudněji už to snad udělat nemohli. To je děs. Ať už jsme pryč. A takovýdle trápení měl Lukášek celou cestu.
Dojeli jsme do Vsetína. Tam sme měli dojít k minipivovaru Valášek. Dva nesportovně založení turisté, Zetel a Zdeněk, si vzali tágo a klepali si na čelo,že za těch 40 korun to rozhodně stojí. Ale nás neukecali, my si chtěli projít město za zpěvu písně Za-pal- te Vsetín, začněte od lapače. Až jsme došli na náměstí, kde mě kluci hezky odkopli od focení, ale o tom se zmiňovat nebudu, já si myslim, že se někdo zmíní a taky Isťa báječně zafilozofoval o nápisech názvů obchodů, jak některý sou pěkný a některý ne a mě zaujal reklamní slogan na prodejně oděvů: Něco pro sebe, něco pro tebe, něco na sebe. Pak jsme přešli přechod pro chodce, kterej se bez přehánění 4x na jedné silnici zatáčel a byli sme na místě. To vám byla nádhera. Jak malovanej. Ale ne kubistou, ale realistou. A to píííívo. Jako malovaný. A ty servírky. Skutečný. A těch druhů piv co tam měli. Zdeněk jich ochutnal asi 6. Jediný, co nás mrzelo, že se nám zbořil mýtus, že tu hospodu vede legendární hokejový trenér Horst Valášek. Škodička. A v tudle chvíli už byl malinko unavenej Michal zvaný Zetel, neb se do něj taky pouštěla nějaká nemoc. Stejně tak AD. Ale nás to nerozhodilo, že kamarádi maj tendenci chodit na vzduch či zvracet a vesele sme popíjeli dál. A obrovsky sme se smáli. A to tak, že pak Tlapák do konce vejletu za náma chodil a říkal, kluci budeme se smát. Já chci, aby sme byli zasejk u váláška, tam sme spořád smáli. Pojďme se smát.
Ale čemu sme se pořád smáli, to už si nevzpomenu. A tak sme poobědvali, dali nohy i batohy na ramena a pustili se vstříc dalšímu dobrodružství. A to dobrodružství mělo název Rožnov pod Radhoštěm. A tam bylo v plánu i sportovní vyžití. A to krytý bazén. A s tobáčem. Rozuměj s tobogánem. A tak sme se(krom AD, Zdeňka a doktora) vydali vstříc vlnám. Vítr nám dul do vlasů, mi se muskulaturou jenom hemžili, takže všechny plavčice nám ležely u nohou, surfaři prskali závistí a všici do jednoho si šeptali, kde jenže se ten Pumla tak fantasticky ebenově opálil. A nebo sme se nasoukali do plavek, nadhodili pupky, aby nás moc neškrtili gumy, po plozkých nohou se vkodrcali do bazénu a po důkladném osmělení, abychom nedostali infarkt po schůdkách vlezli do bazénu. Tlapáka sme už pak skoro neviděli, neb neustále plaval ve vzdálenosti půl metru za jedinou pěknou babou, co tam byla. My sjížděli tobogán, a to na způsob, který objevil Isťa, tj. na dovolenkáře. Spočívá to v tom rozjet se co nejpomaleji, velice vzpřímeně si sednout a s rukama za zády, asi dvoukilometrovou rychlostí se vyřítit z tobogánu. Šotek vypadal úplně prvorepublikově. A taky byl fantastickej, když jsme se saunovali, tak pak nebojácně skočil do kádě se studenou vodou, jenže v té mladistvé poblázněnosti nad vodním rájem zapomněl tenhle pedagog a praktik v jedné osobě na Archimeda, takže svou tonáží veškerou vodu vytlačil a my na osvěžení museli dobrých pět minut čekat. A vyčvachtaní sme se šli ubytovat do jednoho bytu, který promptně sehnal Mira Ondrů a mohli vykročit ku dalšímu pivovaru. A to byl prosím pěkně Rožnovský pivovar. Kdo by to byl řekl. Začínalo to pěkně jako pohádka o Karkulce. Idylka. Nádhernej pivovar, nádherná zahrádka u řeky, počasí nám přálo jako obyvatelům Kokury za druhé světové války a my se těšili, kolik že tu kousků zasejk uděláme. Jenže. Jenže jako v pohádce o Karkulce se to zvrtlo, za Kukuřany to odskákali borcí z Nagasaki, tak i tu se něco pokazilo. Servírka, ač milá a pěkně vyvinutá (škoda, že ji Zdeněček ne úplně polichotil dotazem na asi o 8 let mladší děvče, zda-li to je její dcera) prostě nestíhala, byla tam téměř sama (téměř rozuměj, že tam asi ještě někdo byl, jen si to teď úplně nevybavuju), takže na pivo se čekalo ohromnou dobu, o jídle nemluvě a pánové u vedlejšího stolu začali dělat takový ty fóry typu: To bych měl rychlejc utopence, kdybych čekal u toho splavu…to to kuře teprv honěj na dvoře… to je rychlost jak v parlamentě a tak podobně. My sme se zkoušeli zabavit všelijak, třeba někoho napadla boží a neotřelá hra na filmy a tak, ale prostě bez piva se nepobavíš. Takže sme asi po 3 hodinách odešli hledat jiný koutek, kde by nás přijali. A šli sme do takovýho secesního domu, kterej byl uvnitř zařízen elegantně sedlácky. A tady měl Zetel nádhernou historku, jejíž hlavní součástí bylo obrovské si usrání, servírka a následné šoupání židlí, aby se to zamaskovalo. A Isťa dostal úplně morální záchvat, neb se na Zetela rozkřikl pohoršeným hlasem 50 letého pána z dvacátých let: NO TY SI SE SNAD ÚPNĚ ZBLÁZNIL!!!!!! Ale jinak to byl poklidný večer,Zdeněk na naše požádání vytáhl z rukávu CHegevarovského trička osvečenou pecku v hantecu o Janu Husoj, trošku sme popili, zašli za tichého zpěvu Matuškových Růží z Texasu do jednoho nonstopu, kde měli fantastickou Plzeň, dali nějakýho toho rumíčka, aby se neřeklo a za chvíli už nás budil Jenda s tím, že je středa. Tady bych rád jenom zmínil, že v toto ráno Mira vstával první, neb byl mírně nervozní z toho, že bysme v jemné kocovině ten byt zdemolovali, takže neustále pobízel Tlapáka, aby tu 3+jedničku už vopustil i s tím jeho vražedným pohledem. Když sem u spaní, je obrovsky zajímavý, že chrápeme skoro všici (jen u Uliho není jasný, jestli ze spaní mluví nebo chrápe), ale na každýho je jinej recept, jak to zastavit. Takže, u někoho to nejde vůbec, já prej spolehlivě reaguju na zamlaskání a třeba na Lukáše Riegra platí pouze věta: Při svatém Františku z Assisi nechrápej. To si nedělám legraci. To fakt funguje.
Čtvrtý den naší dovolené byl zajímavý tím, že už ani nikdo moc nezjišťoval, kde jsme a kam jedem a hezky jsme to nechali na Šotkovi, ať nás vede jako stádo hus na popravu. A on nás dotáhl k Bille, kde se opět nakoupila halda kefírů a mně pak před obchodem vypadl z batohu onen lahváč Primus, o kterém jsem se zmiňoval, a u kterého jsem sliboval vyvoněnou pointu. Tak tady je.
Pak sme si sedli k perónu na takovej z pražců vyrobenej něco jako zápraží a jak nám vláli klobouky a klátili sme nohama, tak to fakt chvilku vypadalo, že trampujeme. Sou chvíle, kdy je člověk šťastnej i navzdory rozbitejm lahváčům. A pak zahoukal vlak a mi se vydali do Lipníku nad Bečvou. Cestou sme si chvíli krátili písní na rtech a všem se to naše zpívání moc líbilo, skoro sme vypadali jak soubor Valášek na cestách, jen při výstupu nám průvodčí řekla, že zpíváme hezky, jen je škoda, že každý něco jinýho. Načež jí Tlapák s výrazem vraha odvětil: Sme osobnosti, ne!!! A pak sme se vydali k místnímu pivovaru. A vedro bylo. Čímž se nám udělala překvapivá žízeň, se kterou nikdo nepočítal. A jelikož to bylo na naše poměry poměrně daleko, žízeň se zvětšovala. Takže bylo boží štěstí, že měli piva dost a bylo báječný. A prostory restaurace/hospody nádherný a zahrádka cajkovní, no prostě jsme si zasejk žili. A za Zdeňkem přišla servírka, že ho odněkud zná. A on se jí tedy přiznal, že je fotbalista. Za Zbrojovku Brno, že válel. A pak přišla podruhý, že ne, že je nějakej komediant. A to von, že je, že těma kouzlama a kouskama na pažitu bavil před třiceti lety celý Zalužánkami. A paní teda byla ráda, že tam má někoho slavnýho a zasejk bylo focení, že by se z toho dal postavit Tádžmahál. A následovalo zvednutí, Zdeněček, že si zavolá taxíka, a pan jedinej taxikář v Lipníku mu řekl, že je zrovna v Brně, ale že pro něj přijede a tak se muselo na nádr pěšky. A zasejk sme si do pochodu zpívali. Byl to takovej vůbec zpěvnej den. I když Tlapák neustále prosazoval: Pojďme se smát, klucí.
A my zasejk čekali na vlak a Isťovi volal kamarád, kterej měl náhodou puštěnou telku a z tý se ozýval hlas herce a dabéra Zdeňka Junáka. To jenom dávám pro názornost, jak je ten svět už tak malej, jak ho ještě víc zkracujou technický vynálezy a celé to podtrhuju otázkou: Je všechno jenom náhoda? No a pak už přijel rychlík (nikoliv Břéťa, do toho by se nikdo zas tak nehrnul) a odvezl nás do Přerova. Toto město, neb celé vyprávění je už neúnosně dlouhý, shrnu v to, že jsme z města neviděli nic, neb hospoda Parník, kam sme směřovali byla jenom jednu Billu od nádraží, pivo celkem šlo, přijel za náma i Jaromír s kolem na votočku a pak se stala jedna moc dobrá historka, kterou si myslím zatím ještě nesmím prozradit. Takže ta bude až ve verzi 2.1. No a začli sme na konci už bejt celkem hlučný, což možná servírku malinko rozhodilo v momentě, když jsme si hodně zapáleně vykládali o tom, jak si kdo upravuje intimní partie. Měl bych jednu pikantnost o Tlapákovi, ale ten by mě zabil. I když pochybuju, že by byl schopnej přečíst takhle dlouhej text, jako je toto vyprávění. Takže mě zabije i tak.
Bohužel v Přerově se s náma rozloučil Jaromír a Zdeněk, kterej musel do Brna. Ale my sme se nebáli nic a z Přerova sme si to razili do Prostějova. Uf to je měst, že by to dalo na tři ročníky Her bez hranic.
Prostějov je zajímavej. Ale my z něj neviděli opět nic. Neb taxíkama sme se nechali hodit do Pointu, kde sme spali a hned sme mazali na pivo a to konkrétně ke Králi Ječmínkovi na Originélní prostějovské pivo. Hospoda to byla velká, pěkná, pivo šlo celkem, Zetel chtěl bejt neustále zajímavej tím, že vyhrožoval, že je mu zle, že pojede domu, na což zřejmě nedostal adekvátní reakci v podobě kolektivního přemlouvání, takže bez keců zůstal. Dostali sme obrovské porce jídla a paní sládková nám s láskou pověděla, jak to tam pívo teda celé kuchtí a vyrábí. (Čti s takovým nějakým hanácký přízvukem si). A vůbec nevím, jestli tam byl Lukáš Rieger, zda žil, neboť ten má tu vlastnost, že jak má silný starty dovolenejch, tak ke konci už bejvá slabší a slabší. A v tý hospodě bylo obrovský vedro a zahrádka plná a tlapák se zamiloval do servírky, s kterou jako měl pocit, že laškuje a která dělá i v brně a když mu ji pak druhá servírka (která jen tak mezi řečí jela po mně jako blázen) zavolala, tak z Tlapáka vypadli jen takový neurčitý skřeky a bylo vidět, že by rád loupal banán.
A my teda, že půjdeme jinam krz to vedro a šli sme někam, na zahrádku a tam sme se snažili Tlapáka naučit gentlemanskou formu balení: Slečno, že když ste se narodila, tak pršelo? Jak to? To nebe plakalo, že ztratilo anděla! A Tlapák, že to zkusí na servírce. Jenže servírka místo Jak to, řekla ne, což ho rozhodilo a von na ni vyjel: No prostě bylo hnusně, no! Tak sme šli za servírkou, at dělá, že se nic nestalo a martin, že si to zkusí znova. Druhej ani třetí pokus nevyšel z podobných důvodů. Tak sem eště běžel za servírkou, ať to s Marťou ještě zkusí naposledy, že jinak je to kluk citlivá. A Isťa si vedle něj stoupl a jal se mu to napovídat. Jenže Marťa už z toho všeho byl tak vynervovanej, že po prvních třech slovech skončil a celý to zazdil zařvanou otázkou: A nemohl bych jí prostě zmlátit jako vždycky?
No a pak se ještě chvíli blblo, my s Uldou trošku víc a ráno se jelo do Brna. Nějak sme přežili cestu a na brněnském nádraží, jež nás vítalo slunečnější tváří než při odjezdu, se asi tři nemocní členové odloupli, že už nemohou a my vyrazili do Žebětína. Tam se k nám připojil i Zdeněk a Jaromírek a pivo bylo dobrý a šli sme na exkurzi a pán byl rád, mě chutnal mlad a Tlapák hned při příchodu informoval servírku, že zažije pořádnej bugr a ta dotyčná byla hodně ambivalentní, neb ho neustále hecoval, že jsme v klidu a že žádnej bugr není a tak, ale sotva sme se pustili do hlasitějších songů, tak hned přilítla, ať toho necháme, že to je hroznej randál. A tak sme toho časem nechali, doklopýtali sme do pivovaru na Mendláku a pomalu sme se rozprchávali domů.
Tak takovej byl náš zájezd. Hezkej. Citlivej. A nakonec sem to nepsal eidamovou metodou, jak sem sliboval, ale metodou salámovou. Kolečko po kolečku.