Dále od domu dále, nebo se stane neštěstí nenadálé
Čtyřicátnice si s oblibou rádi položí nákupní tašku, zdvihnou obočí, protočí panenky, odfouknou si a unaveným hlasem padesátnic houknou: Hektika. Ani se neptej. Hektika. A přesně to je to slovo,co bysme mohli říct na mezidobí, od posledního blogu. Nezaujatý člověk by si řekl, jejda, klucí měli divadelní prázdniny, to jistě jezdili po folkových růžích, oblbovali holky kytarou u stanu, šipka do vody střídala šipku do vody a Jan Doktor Šotkovský si pomalu začíná platit za svoz odpadu v Hronově.
Ale ono ne, milý čtenáři (nevím, proč se říká mílý, když můžeš bejt pěknej sígr a fetovat), ono ne. Měli jsme sice týden dovolené, kde jsme v tradičním složení pobývali u nějaké přehrady na jihu Moravy, a pak jsem ve svém volnu překonal vrcholky Pálavy, která za slunného dne vybízí vyhlížet za každým kamenem Klekí Petru, ale to bylo zhruba vše. Neb práce bylo jak na kostele. Překonaný heslo. A to v divadle. Takže velice schopná kutilská dvojice Tlapák, Tlustý (začalo se jim důvěrně říkat klucí vod dřeva) se jala rekonstruovat divadlo a za výpomoce ostatních chlapců, co sme si s nimi slíbili věrnost u Šmejkalovy ohrady, a kteří se za námi občas stavili, nám šla práce pěkně od ruky. Taky blbý příměr. Když šla práce od ruky, tak asi jinam, kde se jí daří lépe. Čiliže zdi kolem celého divadla pokryly černé koberce, čímž nám vznikl jakýsi black box, dále sme vyváželi prapodivně mnoho harampádí a hlavně sme udělali báječnou dřevěnou podlahu na malé scéně, na kterou jsme s Marťasem náležitě hrdi, přiťukli sme si na ni nejedním pivkem a trpíme při každém zapáleném divadelníkovi, který do ni bez rozmyslu vrtá a nevhodně ji odírá zmateným přesouváním věcí.
No a k dnešnímu datu sme vodbouchli 2 premiéry a začíná se pomalu chystat další. První byly Dziady a tudle nedávno to byl Můj romantický příběh. Ten název je trochu dementní. Neb se nedá zkrátit tak jako po divadelnicku. Jak my lidi vod fochu říkáváme: Ale, dneska na činzáno nejdu, večer mám Zkrocenku či hele, jak se Vám včera hrála Majférka, prej stáli, co? či JSŽ zase boží, ten Tlustej se děsně vyhrál, viď. Ale jak zkrátit tenhle název, to fakt netuším. Je to až na takovou malou literární nadpisovou soutěž.
Takže Můj romantický příběh režíroval muž mnoha profesí a dovednostní, u něhož se s Tlápou neustále hádáme, jestli by měl spíš hrát nebo spíš režírovat, mistr ve vaření guláše a neúnavný vypravěč únavných historek Jiří Hájek. Pardon, zapomínám. Jiří Š. Hájek. V čem tento chlapec, který stále nevzdal boj s tím, že by měl na schránce pouze stejný počet titulů jako jeho žena, vyniká, je bezhlavé a bristkní používání cizích slov. Často vykládá o tom, že přece Kamilo, ta holka z kanclu by neměla bejt taková MAGERA(čímž vždy neuvěřitelně zpozorní znalci baníkovského fotbalu) či je nadšen, když ho Paulínka Labudová dvěma československými výkřiky na forbíně probudí z LATERGIE. Na což vždy laskavý šéf Zetel opáčí: nebuďte ho z ní moc, ať nedostane INFERKT!
Další zajímavostí je, že scénu k téhle hře dělal ďábelský britský scénograf Dave B. z Vyškovska. Už zajímavé bylo, že na scénu, která má být i dost zájezdová, umístil zhruba první patro bazaru nábytku na Cejlu, 666 papírových krabic (co, tenhle rafinovaný fór, došel, došel?) a lahví, že by se z nich Josef Tkaloun zbláznil radostí. Též nás překvapila část výřezu elektrického vedení, kde je myslím udělán i přechod z vysokého na běžné napětí. Ale mně se to líbí. Je to jak když jste v dětsví otevírali krabici Lega a říkali si, že to bude jak na tom obalu i s okolím. Jen když se 3 dny před špílem sejdem tuhle nádhera postavit, tak se slzou v cizím oku (my rockeři totiž neslzíme) vzpomínám na doby, kdy nám stačil jeden paraván, nějaká ta židle a popřípadě lampička, aby se poznalo, že to je u někoho doma. A zbytek se tak nějak zahrál.
No a jelikož se neleníme, ale zeleníme, tak už se zkouší nová insenace. Hra. Špíl. Je to Zappa v jahodách. A hraje tam i naše uklízečka. Teda uvaděčka. Teda moje stará. No. No. Dřív sem býval já ten zajímavej, co hraje v Buranech a bumho, vona teď budeme mít za chvíli víc špílů než já. A kde zvostala spravedlnost, pane Jonáš.
Konec postěžování, chílím to ke konci, neb sou stížnosti, že rády čtete můj blog před spaním a že dlouho nic (ty stížnosti byly konkrétně dvě), tak už jen zodpovím na otázku, proč nebyl od nikoho žádný blog o dovolené. Nebyl proto, protože si nikdo nic nepamatuje. A konkrétně nejvíc si nepamatuje Mira Ondra.
Jo a Tlapák má holku. Čímž zdravím její maminku a přeju dobrou noc.
